Motocykl a bolavá záda.

Vertebrogenní poruchy a motocykl.


    Motoristický svět, stejně tak jako všechna ostatní odvětví lidské činnosti a zájmů,  je každoročně informován o novinkách uváděných do provozu na novou sezonu. Nové a ještě  novější poznatky high technology v motocyklovém průmyslu uvádějí v úžas všechny příznivce a fandy, lačnících po informacích o nových strojích. To, jak současné motocykly vypadají a  umí je nekonečná symfonie lidského důvtipu a umu. Snad každý motocyklista touží po tom, moci si tak většinu těchto nových strojů vyzkoušet, jenom se na nich projet, ochutnat tu opojnou závrať ideálního spojení zázraku techniky s lidskou obratností. Zakusit sám na sobě ty neuvěřitelné možnosti které nové stroje poskytují, jejich schopnost akcelerace, ovladatelnosti, brždění a mnoha jiných vlastností. Zejména pak možnosti vedení strojů i ve vyšších otáčkách na členité silnici se spoustou zatáček, nutících jezdce splynout co nejdokonaleji se svým strojem pro co nejrychlejší projetí zatáček. Dokonale a přesně reagovat na sebenepatrnější náznak možných problémů s bleskovým vyhodnocením situace před ním a citlivě jim předcházet například jenom nepatrným posunutím těžiště svého těla. Mnoho motorkářů určitě zaznamenalo na svých vyjížďkách zvláštní jev. Jsou dny, kdy má pocit že je se svým strojem absolutně splynulý a jízda je jedna velká a nekonečná rozkoš, kdy nic není nemožné, prostě „střelba“ od začátku do konce, ani se člověku nechce končit. A z toho zase pocit, jakoby byl začátečník, ani on ani motorka si nerozumí, řazení není plynulé, i zvuk motoru se zdá být jiný, projíždění zatáček jedna nekonečná svízel, raději toho nechat a domů než se stane malér. Jednou řidič bezproblémově dravě předjíždí všechno co je před ním, intuitivně reaguje na sebemenší změny v okolní dopravě a  podruhé sedí téměř apaticky, drží se jen tak řídítek a přemýšlí, v čem je ta dnešní vyjížďka jiná. Tento stav znají všichni motorkáři bez vyjímek a ti, kteří jezdí ještě autem jej také bezpočtukrát na sobě zažili. Prostě jednou je to super a někdy jen že se veze. Většinou se lidé spokojí s názorem, že nejsou pokaždé „ve své kůži“, po každé to „nesedne“, jednou je to tak a podruhé jinak. Zde je třeba  se trochu zamyslet, je možno hledat chybu ve stroji? Současné motocykly, pokud procházejí pravidelnou kontrolou a údržbou, mající dobré gumy a předepsané palivo, jen tak samy od sebe své vlastnosti ke kterým byly zkonstruovány nezmění. Tu chybu a ona to skutečně chyba je, je třeba hledat jinde, u sebe. Ta motorka byla pečlivě zkonstruována tak, aby jezdec mohl sedět v jejím ideálním těžišti odkud ji lze co nejlépe ovládat. Snaha jezdce pak musí být v tom, že on těžiště svého těla musí dostat do souladu s těžištěm stroje. Ti, kteří to pak umějí nejlépe se řadí k dobrým jezdcům, možná k těm nejlepším a spolu se svými schopnostmi bleskurychlých reakcí jsou schopni využívat všech možností, které jim jejich stroje skýtají. A jsou i schopni, byť i se  slabším strojem než jejich soupeři dosahovat lepších výsledků. Je to zejména schopnost efektivnějšího řazení, brždění, schopnost projíždět zatáčky vyššími rychlostmi než soupeři dosažením ideálnějšího náklonu, to všechno jim umožňuje být lepšími než druzí. Není to ale jen u motocyklů, kolikrát se třeba fanoušci koňských dostihů podivují nad tím, že outsider, předem odepsaný vyhrál první cenu. I u toho cválajícího koně totiž jde zejména o schopnosti jezdce dostat ideálně těžiště svého těla do těžiště koně v běhu a tím mu maximálně ulehčit až tak, že ten váhu svého jezdce téměř nevnímá. To samé je naprosto stejné u motocyklu. Zdá se to být téměř jednoduché, stačí se jenom posadit tak aby bylo všechno v ideálním spojení a může se vyrazit. Ale jak bylo řečeno, pokaždé tomu může být jinak. Kde je problém, že je tomu pokaždé trochu jinak? On to problém je a značně velký jenomže většina lidí si to neuvědomuje. Z jednoduchého důvodu, prostě o něm neví, ale týká se každého člověka bez výjimky, jedno jezdí-li na motorce, na koni, v autě nebo třeba chodí pěšky a nebo jenom stojí.. Jmenuje se antigravitační (postulární) mechanizmus, který zajišťuje lidskému tělu při neustálém působení zemské tíže se udržet ve vzpřímeném postoji. Lidská kostra je naprogramována k tomu, že hlava na páteři musí být vždy ve svislé poloze při stoji člověka. To je pro tělo důležité, protože ve stoji je takto páteř nejméně namáhaná. Ale už se neví, že aby toho tělo mohlo dosáhnout, musí se mu přizpůsobit nemilosrdně celá kostra, ve všech kloubech, počínaje chodidly, dolními končetinami, kyčelními klouby, kostmi pánevními s kostí křížovou a celou páteří až po první krční obratle. Tady je ten problém, aby se mohlo lidské tělo efektivně pohybovat v prostoru a tím umožnilo svému člověku chodit, pracovat, sportovat, tančit a celou řadu dalších činností, musí být přesně vycentrované – seřízené jako kterýkoliv stroj. To samo o sobě by dokázalo tělo naprosto bezproblémově, má v sobě mechanizmy které mu to umožní ale antigravitační mechanizmus je silnější. Aby mohla být hlava v ideální poloze tak se tomu  musí přizpůsobit celá kostra. Ale pak už zase nemůže být přesně vycentrovaná. A to je velmi často problém, protože takovýto člověk pak musí mít těžiště svého těla trochu posunuté. On sám si není ničeho vědom, ty změny se nedějí nijak dramaticky, spíš pozvolna, ale zato neúprosně. Uvedený mechanizmus ale působí i obráceným směrem. Ze stovky lidí jich má 95 nějakou lehkou poruchu již v chodidlech zaviněnou třeba nevhodnou obuví. Odborně se nazývají dysfunkcemi a projevují se velice různě. Od vybočování špiček chodidel do vnějších nebo vnitřních stran, podélně či příčně ploché nohy, palec nohy bortící se k ostatním prstům, snížený nebo zvýšený nárt chodidla, nohy do O nebo X a  další dysfunkce, které ve svém důsledku mění postavení celé kostry. Více jak 180 kloubních spojení v lidském těle to umožní velice snadno. Nejjednodušším následkem pak jsou bolesti v kříži, ischiatické problémy, migrény a celá řada dalších a mnohdy vážnějších poruch. Vertebrogenní nemoci jsou jako druhé nejčastější příčinou, hned po nemocech dýchacích, pracovní neschopnosti a prakticky každý člověk se s nimi alespoň jednou za život potýkal. A jestliže tyto dysfunkce mění postavení kloubů, znovu se musí všechny přizpůsobit postulárnímu mechanizmu, ten je vždy přítomný a neoblomný, postavení hlavy je prioritní. Navenek se to pak projevuje pokleslým jedním ramenem, na druhé straně vyrovnávané zvýšenou kyčelní kostí, výše pak křivou páteří do stran, do předu, do zadu, jak je vlastně libo.. Při tom se nejedná o žádné velké výchylky, mnohdy s tím takto postižení lidé stráví celý život, aniž si jsou nějaké zásadní odchylky vědomi. Bohužel ale také nikdy nemohou dosahovat vynikajících výsledků v činnostech, které vyžadují bleskurychlé reakce a umění dokonale splynout s motocyklem a „vodit jej“ k potěše své v souladu s jeho vynikajícími vlastnostmi. Změnám se totiž také musí přizpůsobit i nervové dráhy, probíhající např. od jednotlivých částí těla do mozku a zpět.  Je to velice snadné k pochopení, tak jako ostřelovač ví, že jeho puška musí mít seřízenou mušku i hledí co nejpřesněji, jinak musí spíš improvizovat, tak jednotlivé orgány  lidského těla  potřebují naprosto přesné informace k tomu, aby mohly reagovat v co nejkratším čase. Z tohoto pohledu se pak jeví námitky, že(například)  závodník XY je příliš velkým na stroj, se kterým jezdí seriály MS a proto často padá, jako dost liché. Problém bude asi někde jinde. Stroj jede do příštího závodu perfektně opraven a seřízen, prakticky je nový. Kdo ale seřídil toho jezdce? Ale jeho pánev po pádu na záda musí být zrovna tak křivá jako rám havarovaného stroje který byl ale vyměněn za nový…. Jak má ale jezdec XY v příštím závodě hledat a najít ideální těžiště když ani neví, že jeho kosti pánevní s kostí křížovou už nejsou v ideální rovnováze? To, že je potlučený a bolí ho tzv. „celý člověk“  to se ví ale dá to se přece utlumit analgetiky, o tom, co se děje s jeho tělem se prakticky neví nic. Kdyby se to totiž vědělo, tak mu přece nikdo logicky nedovolí sednout na drahý supersport s vědomím že možná spadne zase, takže další závod s vysokými náklady a výnosy nula. A to trápení při hledání ideálního nastavení stroje, když jezdec sám není schopen to definovat. Navíc pod utlumujícími léky, tzv. odstraňujícími bolest ( tedy další zpomalení jeho reakcí). Je pak schopen na stroj sednout, rozjet a v lepším případě se „plácat“ uprostřed pole. Ale ti před ním, ti zdraví se rvou o tisíciny vteřiny na okruzích měřících několik málo kilometrů, motocykly mají přibližně nebo téměř na stejné úrovni, takže teď už záleží jen a jen na jejich schopnostech. Proto také usilovně celou dobu před závody trénovali, závodník XY odpočíval, léčil si bolavé tělo. Tyto argumenty mohou přijít mnohým liché, běžný silniční provoz není závodní dráha..ale ty motocykly jsou téměř stejné..umí to, co ty na dráze..a chuť si to občas vyzkoušet….je to tak lákavé…kdo by odolal? Copak na rovině..je to jen zalehnutí do řídítek a „otočení heftem“ ale i zde je třeba vědět, že jinak vnímá zrychlení člověk bez uvedených problémů a jinak ten, který není zcela v pořádku. A vertebrogenními problémy se týkají téměř každého. Výrobci motocyklů budou neustále schopnosti svých strojů vylepšovat…, tvrdá konkurence je prý zdravá ale kvalita lidského zdraví dle výzkumů se neustále zhoršuje..Každý motocyklista, kterému záleží na perfektním  stavu jeho stroje, ani na okamžik nepochybuje o tom, že před sezónou je třeba ho nechat prohlédnout, vyměnit co je třeba a hlavně seřídit. Ví, že od toho odvisí především jeho bezpečnost. Ale kdo ví jak seřídit sám sebe? Aby měl pocit, že je tomu skvělému supersportu rovnocenným partnerem. Že to také jde a přitom to není ani nijak složité ale nikdo neví. Také proč? V zemi, kde vertebrogenní choroby jsou na vzestupu….


 Jan Veselý 2007


 

17.02.2008 13:34:28 | Autor: Jan Veselý



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se